Už se to blíží, i když je ještě brzy (aspoň mně to připadá), Vánoce vystrkují své růžky na každém kroku. Pouliční lampy mají v záloze nachystány světýlka s vánoční tématikou, v obchodech můžete nakupovat ozdoby na stromeček a mikulášskou nadílku, do dětských časopisů se „nenápadně“ jako příloha přidává katalog hraček a na internetu nás ujišťují o výhodném nákupu vánočních dárků. Začínáme si v hlavě ujasňovat, kolik kilo cukroví letos napečeme, nebo na kterou členku rodiny tuto nutnost delegujeme a přemýšlíme, zda ta okna letos umyjeme, nebo do nich stačí nalepit sněhové vločky a tím špínu zakrýt.
Předvánoční a vánoční čas je pro mne, kromě výše uvedeného, také časem zastavení a rekapitulace toho, jaký právě uplynulý rok byl. A zjišťuji (opět), že byl dobrým. Byl přesně tak dobrým, jak dobrým si ho udělám. Spousta přání se vyplnila, některé věci se povedly na výbornou, jiné zase ne přesně podle mého očekávání. Ale neztěžujeme si své životy právě TÍM očekáváním něčeho? Nedávno mi jeden jógový student položil otázku: „ A ty jsi v pohodě?“, myšleno, zda nemám stresy, psychické tlaky, ataky úzkosti, apod. Po mé odpovědi, že samozřejmě osvícená, a tudíž bez jakýchkoli negativních stavů nejsem, ale že se neustále snažím dané emoce korigovat, mi bylo vysvětleno, že to je zvláštní, protože většina kamarádů a známých mají antidepresiva, jen se to stydí říct. Velmi kvituji otevřenost studenta a schopnost pojmenovat konkrétní stav věci nezkresleně, bez nutnosti vylepšení či přikrášlení. Přemýšlím nad tím už pár dnů. Proč tomu tak je? Proč narůstá „hlad“ po klidu, po spirituálním rozkvětu? Z jakých důvodů narůstá počet nespokojených duší, když máme vše, co potřebujeme pro život?
Člověk hledá celý život štěstí – blaženost, ten příjemný teplý pocit v hrudníku, jenž zahřeje. Štěstí dlouhodobé charakteru, ne jen dnes, ale navěky věků: "Amen." Už od dětství rádi zakoušíme sladkost šťastného bytí. Pokud je jeden rodič ve výchově rozmazlující, dítě inklinuje k němu, jak jsou oblíbené babičky, které nezakazují, ale s nekonečnou láskou vše dovolí a povolí. Jak velikán Jaroslav Vrchlický napsal: „Za trochu lásky šel bych světa kraj …“ i my za trochu štěstí jsme schopni činit velké věci. Neváháme cestovat hodiny letadlem na druhý konec světa a hledat kousek štěstí na exotické dovolené, hodiny trávit výběrem nového auta nebo nového modelu telefonu, střídáme různá zaměstnání, kamarády, partnery, ožením se a budu šťastný, rozvedu se a budu šťastný, nejvíc šťastný budu, až budu konečně sám, nechci být sám, potřebuji někoho, abych byl šťastný, a tak dále a tak podobně. Společným jmenovatelem všeho lidského konání je jedno slovo – ŠTĚSTÍ. Chci být šťastný a neustále posouvám hranice toho, co mi štěstí přinese a udrží co nejdéle. Jaký je tedy návod k nalezení nekonečného štěstí? Kdo zná odpověď?
Štěstí nenajdeme na chodníku ani si ho nelze na dobírku objednat na internetu. Musíme se obrátit s pátráním dovnitř. Trvalé a bezpodmínečné štěstí nelze najít v objektech, o které neustále usilujeme, a čím víc jich máme, tím máme pocit, že další chybí. Nezískáme ho ani z vnějších subjektů – naše štěstí nemůže být závislé na vztazích s ostatními lidi, na tom, jak se zavděčíme tomu či onomu člověku. Jestli splníme jeho očekávání, nebo nikoli. Jestli nás někdo pochválí nebo naopak zkritizuje. Snažíme se o vnitřní stav a uvědomění si toho, že vše je proměnlivé. Tělo se věkem mění – přibývají vrásky, vlasy šediví (jen se podívejte na svoji fotku před deseti, dvaceti lety a nyní) a vnitřní prožívání a hodnoty jakbysmet. Naše emoce – jednou jsme šťastní, za chvíli nás něco rozčílí, druhý den nám to přijde jako malichernost. Prostředí kolem nás, lidé kolem nás (někteří odcházejí z našich životů a jiné nám zase vesmír pošle do cesty), politika, naše názory, atd. Jediná stálá věc na celém širém světě je naše vnitřní JÁ. To za tělem z masa a kostí, za naším dechem a za naší myslí a intelektem. To úplně vzadu schované, co tam celou dobu trpělivě vyčkává, než ho objevíme. Jako když se nám malé dítě schová a čeká, kdy ho najdeme. Jako když hledáme ztracené brýle a přitom je máme celou dobu na hlavě. Jen se zastavit a nahlédnout. Vidět dovnitř, ne ven, do nitra. Pak se můžeš, kdykoli potřebuješ obrátit k vnitřnímu rezervoáru a spojit se svým štěstím. Napít se ho plnými doušky. Nemusíš mít strach, že brzy dojde, je totiž nekonečně bezedné. JÁ jsem totiž TO, co hledám. Začít můžeš jednoduše tím, že budeš vysílat do okolí úsměv, pokoru, radost a lásku. Vysílané se vrací zpět jako bumerang. Funguje to, zkus to. Přeji Ti to z celého srdce.
V.
