Naše Role

„Být či nebýt tím či oním?“

Započal nový školní rok, děti smutné a rodiče nevýslovně šťastni, že nemusí vymýšlet celodenní výlety pro své ratolesti, a operativně řešit, která babička či příbuzný se stane (ne)dobrovolně chůvou. Celkem svižně jsme naskočili do kolotoče ranního vstávání, připravování svačin, vybírání kroužků, a někteří započali výběr dovolené pro podzimní a vánoční prázdniny. Vždyť Silvestr je tady, co by kamenem dohodil. Možná si matně vzpomenete na své dětství, když jste se po letních prázdninách vraceli zpátky do lavic plni nových zážitků, ale i nervozitou, zda se všechny vědomosti nevykouřily z hlavy, jestli budete sedět se svým oblíbeným kamarádem v lavici, nebo kterého učitele „vyfasujete“ jako třídního. Stali jste se opět žáky – studenty. Prvotním impulsem změny je však už docházka do mateřské školy (jeslí). Již první den jsou nám vymezeny mantinely, kam se odkládá obuv, kam bunda, v kolik hodin je oběd a kdy se chodí po obědě spát. Co na tom, že se vám spát nechce. Tady se po obědě spí, a tak se spát bude. Tečka. Paní učitelce se vyká a neodmlouvá a všechno jídlo se dojídá.

Se začleněním do základního vzdělávacího rámce našeho školství přibydou další nezbytnosti. Do zítra obalit všechny učebnice (kdo splní, dostane od paní učitelky bonbón), připomenout rodičům zaplatit stravné, nezapomenout podepsat školní řád a seznámit se s bezpečnostními předpisy, atd. atd. atd. Kvanta a kvanta informací, pokynů, nařízení. Školní léta plynou, a než se nadějeme, přeskočili jsme do role zaměstnance, zaměstnavatele, podnikatele, nazvěme „dospělou“ fázi jakkoli. A zjišťujeme, že to, na co jsme se celou dobu studia těšili, tedy na fakt, že budeme nezávislí a budeme si moct dělat, co budeme chtít, není tak růžový, jak se může jevit. Scénář totožný s předchozími léty – část dne plním funkci zaměstnance, pak převléknu „pracovní oděv“ a stanu se partnerem, později rodičem, později znova dítětem, to je v té fázi, kdy zjistíme, že naši rodiče (prarodiče) už jsou nesamostatní a potřebují péči. Za svůj život zahrajeme více rolí než herci Národního divadla. Alternujeme sami sebe v barvitých životních situacích, často se silnou potřebou dokonalosti.

Start takového vnímaní a tendencí našeho vnitřního uvažování začíná už v raných dětských letech, kdy za splnění „něčeho“ budu odměněn, a to je tuze libý pocit. Známe, že? Na začátku stačí něco sladkého na zub, později materiální statky, nebo pro citově založené jedince slova pochvaly a uznání, stačí si vybrat jako v krámě s cukrovinkami. Lidská bytost zařazena do čeledi Homo sapiens sapiens, rozuměj člověk moudrý, mapuje a vyhledává pocity uspokojení, blaha a slasti. Někdy za jakoukoli cenu, hlava nehlava. Upřímně se zamyslete nad situací, kdy jste naposledy udělali něco, co jste nechtěli, ale druhá strana o to měla zájem. Děláme to všichni a míra frekvence se odvíjí od naší (ne)schopnosti vyjádřit se a potažmo si stát za svými stanovisky a úsudky. Obecně neradi vcházíme do konfrontačního pole, neb nevíme, co z toho může vyvstat. Respektive víme dopředu, že to nebude nic milého. Druhá strana se s námi bude hádat, bude vyhrožovat, vydírat, oplácet, manipulovat, urazí se, při nejlepší variantě si proběhlou situaci zapamatuje, a v nějakou vhodnou dobu nám to vrátí i s úroky. Často se bojíme vystoupit ze společensky očekávané role jen proto, co si řeknou ostatní, když to uvidí a uslyší? Nebo patříte k „sebeobětovačům“? To jsou ti jedinci, kteří pod rouškou vlastního obětování a pro nejvyšší blaho druhých přehrávají svou roli jako by ji hráli za všechny ostatní herce na podiu, něco jako monodrama (one man show). Pro názornou ilustraci – já: „Vozím vás na angličtinu a vy jste ještě oba naštvaní. Mohla jsem si místo toho doma číst nebo zajít do kina.“ Moje děti: „My na tu angličtinu ani nechtěli chodit“. Následuje dlouhý nádech (můj), abych nezačala s plným pytlem argumentů o přínosu cizího jazyka pro jejich budoucnost. Děti jsou nevděčné a drzé? Ani ne. Spíš já velmi urputně hraji roli matky vizionářky, obětního beránka a stylizuji se do role „nadmatky“. Kdo chtěl angličtinu, já, děti nebo se to od dnešních děti prostě jen očekává, že ve školce už umí anglicky všechny barvy a savce, a od základní školy plynule hovoří v jednoduchých větách, gramaticky i foneticky bez chyby samozřejmě.

Nechci zde prostřednictvím této úvahy nabádat k revoltě nebo neakceptování základních pravidel chování a školního řádu, jen se zamysleme nad množstvím a intenzitou prožitků, ztvárňujících životních úloh a masek. Hrajme lehce, hravě a opravdově. Nebojme se hrát pestrou škálu repertoáru, ale s úctou k divákovi a zachování dostatečné svobody pro jeho vyjádření, dialog a zpětnou vazbu. Divadelní scéna láká přesně takové diváky jakých si je hodna. Přeji úspěšnou divadelní sezónu!

V.